Instantní životy jsou druhou sbírkou povídek, která vznikla pod vedením Reného Nekudy, a která navazuje na úspěch povídek Ti, kteří kradou mango.
"Celý rok jsme společně pracovali na krátkých povídkách, které se tu více, tu méně dotýkají instantních životů. Zkoumali jsme ten záhadný pojem ze shora, ze spodu, z prostředka i z různých stran. A mám převelikou radost, že dvacet dva statečných duší úspěšně bojovalo s prázdným papírem; že ho zaplnily svojí osobností, svým unikátním stylem a pohledem na život; že se nemají za co stydět a že určitě udělají radost, zabaví či donutí k přemýšlení spoustu lidí."
René Nekuda
Seznam autorů:
1. Rybník – Vachal Adam
2. Láska v (ne)světě – Tomáš Cafourek
3. Kočky – Jana Matůšová
4. Slaďouš – Jonáš Paul
5. Japonci – Zuzana Novotná
6. V pyžamu – Barbora Podaná
7. Život na prodej – Veronika Vavřínková
8. V síti – Veronika Šaumanová
9. Možná – Michal Beck
10. Krátkometrážní – Megi Majdrechová
11. Důvod se vždy najde – Marian Petržela
12. Ticho – Marta Kadlecová
13. Nezapomeňte na cedulky – Rebeka Snová
14. Kramář, kramář – Julia Eleonora Krupová
15. ANUKA – Kateřina Burgetová
16. Pochůzky – Tereza Gallová
17. Zatímco si vítr hrál – Veronika Pecová
18. Na stojáka – Jana Micková
19. Můj brácha má príma bráchu – Helena Hrstková
20. Vzpomínky na život – Štepán Materna
21. Ohyzda – Petra Macháčková
Krátkometrážní Megi Mejdrechová Zase se jednou podíval dovnitř své hlavy a objevil, že tam nic není. Připadalo mu to zvláštně nepříjemné. Vždyť ještě nedávno se něco někde povalovalo, na to by přísahal. Ale, co to bylo? Chvíli přemýšlel, pak zjistil, že v jednom koutě tady, by pravděpodobně měly být vzpomínky na ženu a tady vedle starosti s dětmi. No jistě! Hned za rohem zelo místo připravené pro pracovní záležitosti prázdnotou a uprostřed zůstala díra, nejspíš po příjemných zážitcích z dovolené. Zkusmo hlavou zavrtěl, pohodil, zatočil ze strany na stranu. Nic. Žádné zatoulané vzpomínky se mu přes víčka nekutálely, a tak usoudil, že si zřejmě samy vzaly neplacené volno. Rozmrzel se, protože ať se snažil, jak se snažil, zas se mu to nepovedlo. Všechny je zapomněl. Nedalo se nic dělat, musel jít do kina. O chvíli později pohodlně seděl v křesle a rozjímal. Na stará kolena rád trávil dny bloumáním po cestách svého dávno minulého mládí. Nechával se jimi vést až tam, kam jeho paměť sahala, ale teď najednou ho napadlo – všechny jsou slepé. Znervózněl pocitem, že by se chtěl toulat krajinami dětství a tak, jenže, ty tam vůbec nebyly. Ve snaze je z paměti vyvolat zatnul zuby a přivřel jedno oko, ale stál pořád nehnutě na výchozím bodě neschopen najít cestu kamkoli. Aha, pravda. To kino. V sále byla tma a na lístek neviděl. Tak třeba tady. Netušil, že ke stejné sedačce dojde pokaždé (pátá řada, sedmá zleva), že vždy sedává v té samé a že je tak na ni uvalena jakási rezervace tichou dohodou. Když film začal, byl pouze potěšen, jak hezky si zvládl vybrat, a když skončil, to už měl úplně jiné myšlenky. Zvyk je zkrátka železnější košile než paměť. Cestou z kina na něj pokladní spiklenecky zamávala. Připadalo mu to až příliš familiérní od ženy, se kterou prohodil všehovšudy pár slov na téma nijak osobní. Neměl ale čas se tím pohoršovat, spěchal domů. Čekal ho jeho bohatý život, rodina, manželka, dvě dcery, no ano, nezapomenout na psa. Snad tam neštěká. Zahnul kolem prvního rohu. Z obrazu, který si nesl v hlavě, neslyšně odběhl pes a už se nikdy nevrátil. Odbočil na hlavní ulici a pokračoval dál. V další vzpomínce jezdily dvě malé holky na kole. Ta jedna pomalu odjela pryč, ale nechala tam aspoň svoji sestru. Minul třetí blok domů a i ta druhá se zdála být na odchodu. Když dorazil ke dveřím, manželka mu zrovna nějak mizela za obzorem, byt byl prázdný a věrně ilustroval to, jak se cítil on sám. Dnes to tedy moc dobře nedopadlo, přiznal si, a těsně před usnutím zkusil ještě malé cvičení. Jestli přece jen něco nezůstalo. Zavrtěl, zatřásl, pohodil hlavou a jediná matoucí vzpomínka se mu protočila v prázdném losovacím bubnu – zvuk smějících se lidí, který ze všeho nejvíc připomínal laugh track. Ale dokonce i ta brzy opustila interní prostory a dutým místem, jako jeskyní, rezonovala jenom nepříliš směšná ozvěna. Podobně to fungovalo pořád. Více či méně často dělal ve svém skladu vzpomínek inventuru, aby téměř vždy zjistil, že je tam vyprodáno. Když pak navezli nové zboží, dal si ho do kapsy a jako by se nechumelilo, chůzí se s ním vracel k domovu, nedbaje, že je celá děravá. Horší ale byly chvíle, ve kterých si moc dobře uvědomoval, že jeho hlava je cedník a síto a řešeto. To pak z kina utíkal rovnou domů, jako by měl v mističce z dlaní natažených před sebe živou vodu, která mu prosakuje mezi prsty. Jenže v momentě, kdy si vyčerpaně oddechl ve svém rozjímacím křesle, většinou zjistil, že všechnu vodu po cestě samým spěchem vyšplouchal. Jenom občas si z kina odnášel tak silný příběh, že mu vydržel celý den nebo déle. Jisté ale bylo, že se později rozplynul stejně jako ten minulý, ten před ním a všechny ostatní. Nestýskal si, ani svých ztracených životů dlouho nelitoval. Ve skutečnosti si totiž málokdy potom vůbec vzpomněl, že chvíli nějaké měl. Litoval jen toho vlastního, který si přestal pamatovat jako první. Uběhlo pár dní, než se do sedačky pět/sedm znovu vrátil. Během nich se vztekal, byl smutný nebo naopak úplně veselý, podle toho, jak moc měl v hlavě průvan. Zhasli, zavřeli dveře a v okamžik, kdy promítačka spustila první obrázek, ho dostali. Ženu tak krásnou v životě ještě nikdy nepoznal. Vlasy barvy včelího vosku se leskly stejně jako její oči, ve kterých viděl sebe, jak říká „miluji tě“ a každá vteřina, kdy mu vracela úsměv, byla příliš krátká. Tak přirozeně se cítil v roli muže, s kterým trávila dny i noci, vše bylo jasné z podstaty její dokonalosti. Potkali se, on byl v momentě ztracen, prosil ji a prosil a ona mu pak nakonec dovolila být nejšťastnějším člověkem. Dvacet minut stačilo. Vyběhl ze sálu, jakmile pustili první titulky. Řítil se ulicí nejdřív jedním směrem a pak běhal dokola kolem kina, nemohl ale najít tu správnou cestu. Za chvíli začal mít pocit, že se ztratil. Nepoznával nikde jejich okna, jejich dům, ani ulici, ve které bydleli. Hledal svoji ženu, krásný život. Koncem večera došel domů, zmatený, hlavou mu vířilo všechno dohromady, marně přemýšlel, proč teď najednou se cítí tak sám, až ho uspala smutná beznaděj. Ráno se probudil klidný. Jediná čistá vzpomínka vyplňovala všechno, kam se v hlavě podíval. Byla tam žena s voskovými vlasy a pocit, že je to jeho žena jediná a že jí musí zůstat už navždycky. Ještě když usínal, bál se ji opustit, aby nezmizela stejně jako všechny ostatní detaily jejich společného života. A teď, když zjistil, že přečkala noc, rozhodl se na ni nikdy nezapomenout. Chodil do kina každý den a krásně oživoval tu, kterou miluje, to, proč ji miluje, jak moc, kdy nejvíc a kdy nejhezčeji. Pak v čase, kdy kino nepromítalo, sedával v křesle a pouštěl si její obrazy hlavou sám. Šťastně bloudil od jednoho k druhému a cítil se jako člověk, spokojený s prožitým životem. Za jiných okolností by se možná cítil podvedený. To, že si na vlastní ženu musí kupovat lístek, by někomu mohlo kazit ideál. On ale vnímal kino jako jejich tajné místo, kam se za kráskou denně vrací, jako se obyčejný manžel vrací večer ke své ženě domů. Nemohlo ho podvést nic ze světa vně kina, protože všechno, na čem mu záleželo, se zjevovalo v přítmí toho sálu. Pokud by pečlivě počítal, kolik nocí už uběhlo od té první, kdy mu vzpomínka na vlasy barvy včelího vosku zůstala v hlavě a kdy se rozhodl, že si díky tomu zaslouží, aby se o ni už nadobro staral, věděl by, že spolu žijí právě měsíc. Chtěl by něco hezkého přinést. Pro něj se ale čas zatočil do dvacet minut trvající smyčky, během které ji vždy znovu potkával, obdivoval a žil šťastně až do smrti. Stejně by na kytku zapomněl. Mířil tedy ke kinu obyčejně klidně. Vstoupil do haly. Dveře sálu ale nebyly otevřené jako vždy před tím. Lomcoval s nimi snad minutu, pak ho napadlo, jestli jsou to opravdu ty správné. Byly, cestu ke své krásce měl vyrytou ne v hlavě ale pod kůží, nemohl by si ji nikdy splést. Lomcoval proto dál, až ho zadržel shovívavý hlas za jeho zády. Nějaká žena, po-kladní, mu podávala lístek s vědoucím úsměvem, který ho překvapil, a ukazovala směrem dál chodbou. Zapomněl zaplatit a šel. Na konci chodby opravdu byl jiný sál. Plátno bylo větší, světla zbytečně příliš rozsvícená a na sedačce pět/sedm někdo seděl. Zamrazilo ho, sedl si vedle. Málem by zapomněl, proč vlastně do kina přišel, to už se ale zhaslo a před ním se v nadživotní velikosti objevila ona. V úlevném vydechnutí se mu okamžitě vrátila celá ve své kráse a on byl připraven s ní znovu prožít jejich život tak, jak na to byl zvyklý celý měsíc předtím. Když nakonec znovu rozsvítili, plakal. Všechno se událo jinak a on nechápal proč. V sále bylo více lidí, kterým ukápla slza, když hlavní hrdinka, hezká plavovláska, zemřela. Jenže on plakal, ještě když šel chodbou, kolem pokladen, za první roh, hlavní ulicí, cestou ke svým domovním dveřím, od nich do pokoje, a nepřestal ani v posteli pod peřinou. Soužil ho pocit, že zemřel někdo, koho jako by dobře znal, i když nebyl ani za nic schopen říct odkud, a že zároveň s tím nečekaným koncem filmu ztratil nejen ji ale i kus vlastního života. Probudil se až blízko poledne. Vzadu v hlavě ho tlačila nějaká nehezká zmačkaná vzpomínka. Zakroutil, zakýval a zatřásl celým tělem a vzpomínka byla ztracena, jako svíčka, když vosk vyhoří.

OpenCart is open source software and you are free to remove the powered by OpenCart if you want, but its generally accepted practise to make a small donation.
Please donate via PayPal to
//