Instantní životy

Instantní životy jsou druhou sbírkou povídek, která vznikla pod vedením Reného Nekudy, a která navazuje na úspěch povídek Ti, kteří kradou mango. 

"Celý rok jsme společně pracovali na krátkých povídkách, které se tu více, tu méně dotýkají instantních životů. Zkoumali jsme ten záhadný pojem ze shora, ze spodu, z prostředka i z různých stran. A mám převelikou radost, že dvacet dva statečných duší úspěšně bojovalo s prázdným papírem; že ho zaplnily svojí osobností, svým unikátním stylem a pohledem na život; že se nemají za co stydět a že určitě udělají radost, zabaví či donutí k přemýšlení spoustu lidí."

René Nekuda

Seznam autorů:

            1.    Rybník – Vachal Adam

2.    Láska v (ne)světě – Tomáš Cafourek

3.    Kočky – Jana Matůšová

4.    Slaďouš – Jonáš Paul

5.    Japonci – Zuzana Novotná

6.    V pyžamu – Barbora Podaná

7.    Život na prodej – Veronika Vavřínková

8.    V síti – Veronika Šaumanová

9.    Možná – Michal Beck

10.  Krátkometrážní – Megi Majdrechová

11.  Důvod se vždy najde – Marian Petržela

12.  Ticho – Marta Kadlecová

13.  Nezapomeňte na cedulky – Rebeka Snová

14.  Kramář, kramář – Julia Eleonora Krupová

15.  ANUKA – Kateřina Burgetová

16.  Pochůzky – Tereza Gallová

17.  Zatímco si vítr hrál – Veronika Pecová

18.  Na stojáka – Jana Micková

19.  Můj brácha má príma bráchu – Helena Hrstková

20.  Vzpomínky na život – Štepán Materna

21.  Ohyzda – Petra Macháčková

Krátkometrážní
Megi Mejdrechová
Zase se jednou podíval dovnitř své hlavy a objevil, že 
tam nic není. Připadalo mu to zvláštně nepříjemné.
Vždyť ještě nedávno se něco někde povalovalo, na to 
by přísahal. Ale, co to bylo? Chvíli přemýšlel, pak zjistil, 
že v jednom koutě tady, by pravděpodobně měly 
být vzpomínky na ženu a tady vedle starosti s dětmi. 
No jistě! Hned za rohem zelo místo připravené pro 
pracovní záležitosti prázdnotou a uprostřed zůstala díra, 
nejspíš po příjemných zážitcích z dovolené. 
   Zkusmo hlavou zavrtěl, pohodil, zatočil ze strany na stranu. 
Nic. Žádné zatoulané vzpomínky se mu přes víčka nekutálely, 
a tak usoudil, že si zřejmě samy vzaly neplacené
volno.
   Rozmrzel se, protože ať se snažil, jak se snažil, zas 
se mu to nepovedlo. Všechny je zapomněl. Nedalo se nic dělat,
musel jít do kina.
   O chvíli později pohodlně seděl v křesle a rozjímal. 
Na stará kolena rád trávil dny bloumáním po cestách 
svého dávno minulého mládí. Nechával se jimi vést 
až tam, kam jeho paměť sahala, ale teď najednou ho 
napadlo – všechny jsou slepé. Znervózněl pocitem, že 
by se chtěl toulat krajinami dětství a tak, jenže, ty 
tam vůbec nebyly. Ve snaze je z paměti vyvolat zatnul 
zuby a přivřel jedno oko, ale stál pořád nehnutě na 
výchozím bodě neschopen najít cestu kamkoli.
   Aha, pravda. To kino.
V sále byla tma a na lístek neviděl. Tak třeba tady. 
Netušil, že ke stejné sedačce dojde pokaždé (pátá řada, 
sedmá zleva), že vždy sedává v té samé a že je tak 
na ni uvalena jakási rezervace tichou dohodou. Když 
film začal, byl pouze potěšen, jak hezky si zvládl vybrat, 
a když skončil, to už měl úplně jiné myšlenky. 
Zvyk je zkrátka železnější košile než paměť. 
   Cestou z kina na něj pokladní spiklenecky zamávala. 
Připadalo mu to až příliš familiérní od ženy, se 
kterou prohodil všehovšudy pár slov na téma nijak 
osobní. Neměl ale čas se tím pohoršovat, spěchal 
domů. Čekal ho jeho bohatý život, rodina, manželka, 
dvě dcery, no ano, nezapomenout na psa. Snad tam neštěká. 
   Zahnul kolem prvního rohu. Z obrazu, který si nesl 
v hlavě, neslyšně odběhl pes a už se nikdy nevrátil. 
Odbočil na hlavní ulici a pokračoval dál. V další 
vzpomínce jezdily dvě malé holky na kole. Ta jedna 
pomalu odjela pryč, ale nechala tam aspoň svoji sestru. 
Minul třetí blok domů a i ta druhá se zdála být na 
odchodu. Když dorazil ke dveřím, manželka mu 
zrovna nějak mizela za obzorem, byt byl prázdný         
a věrně ilustroval to, jak se cítil on sám. 
   Dnes to tedy moc dobře nedopadlo, přiznal si,        
a těsně před usnutím zkusil ještě malé cvičení. Jestli 
přece jen něco nezůstalo. Zavrtěl, zatřásl, pohodil 
hlavou a jediná matoucí vzpomínka se mu protočila 
v prázdném losovacím bubnu – zvuk smějících se lidí, 
který ze všeho nejvíc připomínal laugh track. Ale 
dokonce i ta brzy opustila interní prostory a dutým 
místem, jako jeskyní, rezonovala jenom nepříliš 
směšná ozvěna.
Podobně to fungovalo pořád. Více či méně často dělal 
ve svém skladu vzpomínek inventuru, aby téměř vždy 
zjistil, že je tam vyprodáno. Když pak navezli nové 
zboží, dal si ho do kapsy a jako by se nechumelilo, 
chůzí se s ním vracel k domovu, nedbaje, že je celá děravá.
   Horší ale byly chvíle, ve kterých si moc dobře 
uvědomoval, že jeho hlava je cedník a síto a řešeto. To pak 
z kina utíkal rovnou domů, jako by měl v mističce 
z dlaní natažených před sebe živou vodu, která mu 
prosakuje mezi prsty. Jenže v momentě, kdy si vyčerpaně 
oddechl ve svém rozjímacím křesle, většinou 
zjistil, že všechnu vodu po cestě samým spěchem
vyšplouchal.
   Jenom občas si z kina odnášel tak silný příběh, že 
mu vydržel celý den nebo déle. Jisté ale bylo, že se 
později rozplynul stejně jako ten minulý, ten před 
ním a všechny ostatní. Nestýskal si, ani svých ztracených 
životů dlouho nelitoval. Ve skutečnosti si totiž 
málokdy potom vůbec vzpomněl, že chvíli nějaké 
měl. Litoval jen toho vlastního, který si přestal pamatovat 
jako první. 
Uběhlo pár dní, než se do sedačky pět/sedm znovu 
vrátil. Během nich se vztekal, byl smutný nebo naopak 
úplně veselý, podle toho, jak moc měl v hlavě 
průvan. Zhasli, zavřeli dveře a v okamžik, kdy promítačka 
spustila první obrázek, ho dostali. 
   Ženu tak krásnou v životě ještě nikdy nepoznal. 
Vlasy barvy včelího vosku se leskly stejně jako její oči, 
ve kterých viděl sebe, jak říká „miluji tě“ a každá vteřina, 
kdy mu vracela úsměv, byla příliš krátká. Tak 
přirozeně se cítil v roli muže, s kterým trávila dny        
i noci, vše bylo jasné z podstaty její dokonalosti. Potkali 
se, on byl v momentě ztracen, prosil ji a prosil     
a ona mu pak nakonec dovolila být nejšťastnějším člověkem. 
   Dvacet minut stačilo. Vyběhl ze sálu, jakmile pustili 
první titulky. Řítil se ulicí nejdřív jedním směrem 
a pak běhal dokola kolem kina, nemohl ale najít tu 
správnou cestu. Za chvíli začal mít pocit, že se ztratil. 
Nepoznával nikde jejich okna, jejich dům, ani ulici, 
ve které bydleli. Hledal svoji ženu, krásný život. Koncem 
večera došel domů, zmatený, hlavou mu vířilo 
všechno dohromady, marně přemýšlel, proč teď najednou 
se cítí tak sám, až ho uspala smutná beznaděj.
   Ráno se probudil klidný. Jediná čistá vzpomínka 
vyplňovala všechno, kam se v hlavě podíval. Byla tam 
žena s voskovými vlasy a pocit, že je to jeho žena jediná 
a že jí musí zůstat už navždycky. Ještě když usínal, 
bál se ji opustit, aby nezmizela stejně jako všechny 
ostatní detaily jejich společného života. A teď, 
když zjistil, že přečkala noc, rozhodl se na ni nikdy 
nezapomenout. 
   Chodil do kina každý den a krásně oživoval tu, kterou 
miluje, to, proč ji miluje, jak moc, kdy nejvíc        
a kdy nejhezčeji. Pak v čase, kdy kino nepromítalo, 
sedával v křesle a pouštěl si její obrazy hlavou sám. 
Šťastně bloudil od jednoho k druhému a cítil se jako 
člověk, spokojený s prožitým životem.
   Za jiných okolností by se možná cítil podvedený. 
To, že si na vlastní ženu musí kupovat lístek, by někomu 
mohlo kazit ideál. On ale vnímal kino jako jejich 
tajné místo, kam se za kráskou denně vrací, jako 
se obyčejný manžel vrací večer ke své ženě domů. 
Nemohlo ho podvést nic ze světa vně kina, protože 
všechno, na čem mu záleželo, se zjevovalo v přítmí 
toho sálu.
Pokud by pečlivě počítal, kolik nocí už uběhlo od té 
první, kdy mu vzpomínka na vlasy barvy včelího 
vosku zůstala v hlavě a kdy se rozhodl, že si díky tomu 
zaslouží, aby se o ni už nadobro staral, věděl by, 
že spolu žijí právě měsíc. Chtěl by něco hezkého přinést. 
Pro něj se ale čas zatočil do dvacet minut trvající 
smyčky, během které ji vždy znovu potkával, obdivoval 
a žil šťastně až do smrti. Stejně by na kytku 
zapomněl. 
   Mířil tedy ke kinu obyčejně klidně. Vstoupil do haly. 
Dveře sálu ale nebyly otevřené jako vždy před tím. 
Lomcoval s nimi snad minutu, pak ho napadlo, jestli 
jsou to opravdu ty správné. Byly, cestu ke své krásce 
měl vyrytou ne v hlavě ale pod kůží, nemohl by si ji 
nikdy splést. Lomcoval proto dál, až ho zadržel shovívavý 
hlas za jeho zády. Nějaká žena, po-kladní, mu 
podávala lístek s vědoucím úsměvem, který ho překvapil, 
a ukazovala směrem dál chodbou. Zapomněl 
zaplatit a šel.
   Na konci chodby opravdu byl jiný sál. Plátno bylo 
větší, světla zbytečně příliš rozsvícená a na sedačce 
pět/sedm někdo seděl. Zamrazilo ho, sedl si vedle. 
Málem by zapomněl, proč vlastně do kina přišel, to 
už se ale zhaslo a před ním se v nadživotní velikosti 
objevila ona. V úlevném vydechnutí se mu okamžitě 
vrátila celá ve své kráse a on byl připraven s ní znovu 
prožít jejich život tak, jak na to byl zvyklý celý měsíc 
předtím.
Když nakonec znovu rozsvítili, plakal. Všechno se událo 
jinak a on nechápal proč. V sále bylo více lidí, kterým 
ukápla slza, když hlavní hrdinka, hezká plavovláska, 
zemřela. Jenže on plakal, ještě když šel 
chodbou, kolem pokladen, za první roh, hlavní ulicí, 
cestou ke svým domovním dveřím, od nich do pokoje, 
a nepřestal ani v posteli pod peřinou. Soužil ho pocit, 
že zemřel někdo, koho jako by dobře znal, i když nebyl 
ani za nic schopen říct odkud, a že zároveň s tím nečekaným 
koncem filmu ztratil nejen ji ale i kus vlastního života.
   Probudil se až blízko poledne. Vzadu v hlavě ho tlačila 
nějaká nehezká zmačkaná vzpomínka. Zakroutil, 
zakýval a zatřásl celým tělem a vzpomínka byla ztracena, 
jako svíčka, když vosk vyhoří.

Napsat recenzi